Život s dětmi je pěkný frkot.
Každá máma ví, že život před a po příchodu dětí je opravdu hodně odlišný :o). I když mi bylo jasné, že s příchodem dětí do rodiny přibude spousta „příjemných“ starostí, byla jsem vnitřně naladěná na to, že to bude tak nějak v klidu.
Žádné nervy v práci, termíny do kterých musím stihnout to či ono, žádný spěch. Prostě pohoda, procházky, posedávání na hřišti, ňuňání s dětmi, stavění kostiček, hraní si s autíčky….
Spát, spát a spát
Přiznávám se, že mě během prvních měsíců po narození mých dětí hodně zaskočil a ničil spánkový deficit .
S úžasem jsem pozorovala ostatní maminky, které kolem mě ladně proudily s kočárky, vypadaly spokojeně, krásně a fit. Aspoň mi to tehdy tak přišlo.
Někdy byly dny, které jsem celé prozívala. A když jsem se se svými kruhy pod očima koukla na sociální sítě, viděla jsem hlavně fotky šťastných a nadšených maminek na výletech s jejich dětmi.
Jedno dítě v nosičce, druhé za ruku, na tváři úsměv a tradáááá, vzhůru na túru. Koukala jsem vždy jako blázen.
Osel nebo velbloud?
S prvorozeným Matouškem jsem si občas připadala jako nákladní oslík a to jsme ani nebyli na výletě. Vláčela jsem jeho, protože jej bolely nožičky, nákup a často ještě nějaký klacek či kámen, který ležel u cesty. Určitě víte, jak je pro děti někdy důležité si některé kameny a klacky donést až domů :o).
Když k Matouškovi přibyla Ančí, už jsem si nepřipadala jako oslík, ale spíš jako pořádný velbloud, převážející těžká břemena – věci i osoby.
Zjistila jsem, že stejně jako velbloud vydržím i docela dlouho bez vody a jídla. Sice jsem v batůžku (stejně jako každá máma) měla vždy velkou zásobu potravin a pitiva pro děti, ale na sebe jsem často zapomínala.
Do toho pak po návratu z venku každodenní péče o domácnost, vaření, atd…….uf uf.
Když jsem se večer celá uvláčená sesunula do křesla a omrkla na počítači co je nového ve světě kamarádů, nestačila jsem se divit. Všude stále super rodinné fotky maminek s dětmi na výletech.
Jak je to možné?
Já jsem padala po celém dni únavou a to jsme byli jen dopoledne nakoupit a odpoledne na procházce. Mezitím jsme si doma hráli na prodávání, trochu poklízeli a uvařili. Ony si tu ještě trajdají po kopcích a vypadají úplně v pohodě a plné sil.
Kde dělám chybu?
Po několika pokusech o velké dobrodružství se svými dětmi (tím myslím větší výlet), jsem usoudila, že na to mé fyzické síly nestačí.
Větší výlety jsem tak definitivně odložila na dobu, až se Ančí naučí pořádně chodit a ujde bez neustálého povzbuzování v kuse aspoň 300 m, nebo na víkendy, kdy s námi vyrazí i tatínek.
A co teď?
Někdo trajdá po kopcích, někdo rád chodí s dětmi po obchodech či dětských hernách (to taky není můj šálek kávy) a jak zajímavě budeme trávit společný čas my?
Odpověď přišla rychle. Mojí celoživotní vášní je tvoření a vyrábění. A to z čehokoliv a jakékoliv – háčkování, vyšívání, patchwork, decoupage, drátkování, pletení z pediku, práci se dřevem, papírem, látkou…
Tvoření jsem vždy měla jako relax sama pro sebe. Takovou tu svoji večerní chvilku klidu.
Nebylo na co čekat. Pustila jsem se do tvoření a vyrábění i se svými dětmi.
Ze začátku tvoření neprobíhalo vždy hladce a podle mých představ. Přece jen je rozdíl, když něco vyrábí dospělý a kdy malé dítě. Někdy mi příprava a následný úklid zabral více času než samotné tvoření s dětmi.
Ale po několika, z mého pohledu ne zcela povedených pokusech (děti to viděly jinak – lépe), jsem si udělala představu o schopnostech dětí určitého věku. Techniky a náročnost tvoření jsem přizpůsobovala jejich schopnostem a vše šlo časem lépe a lépe.
Občas se stává, že nevznikne to, co bylo původně v plánu. Ale co už. V kreativitě se meze nekladou. Nejdůležitější je, že má z výsledku radost jeho tvůrce.
Konečně jsem tak našla svůj způsob smysluplného trávení volného času se svými dětmi, aniž bych si u toho musela sahat na dno fyzických sil.
Společné tvoření nám krátí volné chvíle, děti baví a pokaždé se na něj moc těší.
Nemám už těžkou hlavu z toho jaká jsem hrozná matka, když neputuji se svými dětmi s batohem po horách. To svoje jsme si s dětmi našli ve společném tvoření.
Radost ze společného tvoření
Je skvělé pozorovat, jak jsou mé děti schopné vlastníma rukama něco vytvořit a mají z toho radost. Vidím jak v nich roste důvěra ve vlastní dovednosti a jak jsou jejich ručičky den ode dne šikovnější.
Protože jsme toho s dětmi vytvořili už opravdu hodně, a stále tvoříme, rozhodla jsem se o to podělit i s ostatními maminkami. Dnes a denně se mě totiž mé kamarádky ptaly, kam na ty nápady chodím a kde beru čas stále něco vymýšlet.
Bylo to tím, že jsem oproti nim měla mnoholetý náskok. Dřív jsem často tvořila sama pro sebe, takže jsem měla praktické zkušeností s materiály a různými technikami.
I přesto se přeměna tvoření dospěláka na tvoření dětí neobešlo bez hodin a hodin hledání informací a nápadů na internetu, v časopisech a knihách. Testování :o) náročnosti tvoření probíhalo a probíhá nejen na mých dětech, ale i na dětech, které navštěvovaly a stále navštěvují mé tvořivé kroužky.
Ráda bych se tedy o své zkušenosti podělila a inspirovala ostatní maminky při tvoření s dětmi, u kterého si mohou společně užít spoustu zábavy, aniž by u toho padly únavou.
